Pověsti a legendy
Kdysi zde uhlíři pálili dřevěné uhlí.Roku 1648 se třicetiletá válka chýlila ke konci a vojenské družiny se snažily ukořistit, co se dalo. Po levém břehu řeky Střely táhl oddíl švédského vojska a vydrancoval a vypálil řadu vesnic. Sedláci z okolních vesnic hledali úkryt v hlubokých lesích, kam se uchýlili i s dobytkem. Švédové šli po stopách dobytka a vypátrali právě zde uprchlíky. Došlo k bitce, ve které byli sedláci v převaze a švédský oddíl vybili. Ještě před 1. světovou válkou vykopávali lidé na uhlířské louce lidské kosti.
V dávných dobách byl v povodí řeky Střely rozsáhlý prales. Husté lesy, plné nejrůznější zvěře lákaly české panovníky k lovu jelenů a medvědů v této krajině. Jak vypráví stará pověst, utábořila se jednou královská družina v údolí pod nynějším rabštejnským městečkem. Skála, na které dnes se hrdě vypíná zdejší zámek, byla tehdy pustá, jen tu a tam zde živořil nějaký keř nebo strom. Snad vyrušeno ze svého klidu, vzneslo se hejno a kroužilo nad tábořištěm lovců. Co však vzbudilo pozornost všech zkušených lovců – byl nápadně veliký havran, který se jako jejich pán a velitel hrdě vznášel v jejich středu. I král si toho povšiml a protože vedle něho stál jeden z jeho nejlepších střelců, král řekl: „Poslouchej, sestřelil bys toho havrana?“ Pro královského služebníka takové projevené přání bylo nepsaným rozkazem. Z toulce vybral lehký a ostrý šíp, vložil do samostřílu, namířil, pustil tetivu, šíp zasvištěl a zaryl se havranu přímo do útrob. Střelený havran dopadl těžce jako kámen před nohy samotného krále a jak tak všichni obdivovali nezvyklou velikost havrana,všiml si jeden z lovců, že ve zkrvavených útrobách havrana se cosi zalesklo, sáhl a vyňal velký, překrásný broušený drahokam. Během vzrušených dohadů o podivném nálezu, přijela do tábora jiná skupina jezdců, kterou vedl cizinec černě oblečený, který vypadal spíše jako nějaký učenec anebo spíše jako nějaký kouzelník. Král uznal pravdivost jeho tvrzení a poručil, aby mu byl drahokam předán. Když ho cizinec dostal do rukou, vzal ho mezi dva prsty, podíval se s tím kamenem proti slunci, přičemž zamumlal nějaká nesrozumitelná slova, kterým nikdo nerozuměl. Sotva je dořekl, zablesklo se, zahřmělo a i když bylo pravé poledne, kde se vzaly, tu se vzaly černé mraky,které zakryly zářící slunce, že nastala tma jako o půlnoci a když za kratičkou chvíli se znovu zablesklo a znovu zahřmělo, mraky se ztratily, rozplynuly, polední slunce opět pokojně svítilo na zdejší krajinu, ale ta již byla jiná. Na skále z které se před chvílí vzneslo hejno zvědavých vran s mohutným havranem – nyní zářil novotou nádherný rozlehlý hrad. Byl to skutečně přebohatý dar onoho kouzelníka českému králi za drahý kámen. Lidčina skála Tento příběh není sice z dávných časů, jako většina legend, ale je stejně poučný, stejně pravdivý a pro mnohé možná i stejně děsivý. To pro ty, kteří se v noci vydávají na místo, kterému se již dlouhá léta říká Lidčina skála. Až jednou, Lída přišla domů a jako vždy se s toužebným přáním běžela podívat do schránky. Ještě než jí otevřela srdce jí bušilo až v krku – viděla již z dálky, že dnes se dočkala. Měla dopis, dopis ve kterém se jistě dočte, co je s jejím Jiříkem, dopis přímo od velitele celého pluku. Vběhla do stavení, pak ale zase vyběhla a utíkala do lesa, na kameny, na jejich místo. Teprve zde otevřela dopis a ….. . Zůstala stát, jakoby i ona zkameněla vedle obrovských balvanů. Je mrtvý! její hlavou duněla slova z dopisu jako těžké tankové pásy v řevu motorů a letní odpoledne zalité sluncem pro ni v jediném okamžiku přestalo existovat. Přestal existovat celý svět, přes proudy slz viděla jak se celý vesmír hroutí, hučení v hlavě se stále stupňovalo a nedalo se snést. Chtěla umřít. Teď. Stála na nejvyšším kameni, s dopisem si opodál pohrával vítr a v tom se to stalo. Přes slaný příval ji náhle oslepil záblesk silného světla. Tělo mladé dívky se v následujícím okamžiku zřítilo ze skal dolů a zůstalo ležet v nastalém děsivém tichu zcela bezvládné, jen pod hlavou se hrozivě zvětšovala tmavá kaluž. Oči které zůstaly otevřené byly již bez života. V tváři zůstal výraz bolesti, údivu a zděšení. Až za několik dní našli dívčí tělo lidé ze vsi, kteří jí již dlouho bezvýsledně hledali. Našli i dopis a různé dohady se rozletěly krajem jak černé vrány. Byla to sebevražda tvrdili jedni, druzí říkali, že jí žalem puklo srdce, další zas že zemřela po zásahu bleskem. Pravdu však znají jen stromy a kameny, které zde stojí jako němí svědkové dodnes. O to větší bylo ale pro všechny místní překvapení, když se za pár dnů po té, co dívčino tělo pochovali bez náhrobku u zdi hřbitova, objevil ve vesnici rozesmátý mladík, který, jako by Lokajovi z oka vypadl. K jejich zděšení se pak ptal po své snoubence, Lídě. Když došel až pod její okno a chtěl do něj hodit kamínkem, ze dveří vystoupila postava Lidčina otce. Poznal mladíka a nedokázaje zadržet slzy, přerývaně mu líčil co se stalo a nechápal jak je možné, že on, Lokaj, žije. Druhý den přišel opět dopis. Dopis, ve kterém se jistý plukovník Lídě omlouval za vzniklé nedorozumění, ke kterému prý došlo jen díky shodě a záměně jmen. Tedy jiný mladík, jiný Lokaj, někdo jiný rozdrcen při cvičení tankovým pásem. Lidčina skála Lidčina skála
Rabštejn
